Služby
Pozůstalost
Notář je jako soudní komisař pověřen soudem k vyřízení pozůstalosti. Je to jediný případ, kdy si pro notářskou službu nemůžete notáře vybrat. Notáři je vyřízení pozůstalosti přiděleno soudem podle předem stanoveného rozvrhu, a to z důvodu nestrannosti a objektivity soudního rozhodování. Řízení se zahajuje zpravidla bez návrhu na základě úmrtního listu, který soudu zašle matrika. V řízení o pozůstalosti notář jako první kontaktuje dědice, většinou to bývá osoba, která se postarala o pohřeb zůstavitele, a sdělí, co všechno bude třeba pro vyřízení pozůstalosti učinit.
Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, což znamená, že při dědění u zůstavitele, který zemřel před 1.1.2014 se použijí dosavadní právní předpisy.
Nový občanský zákoník stanoví nová pravidla dědění. Nyní se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto dědické tituly mohou působit i vedle sebe. Dědic ustanovený dědickou smlouvou má nejsilnější postavení, má přednost jak před dědicem ze závěti, tak ze zákona. Druhým nejsilnějším dědickým titulem je závět, závětní dědic má tedy přednost před zákonným dědicem. Zůstavitel může na základě dědické smlouvy nebo závěti rozhodnout o svém majetku v zásadě libovolně. Omezen je jen právy tzv. nepominutelných dědiců, čili svých potomků, na povinný díl, který jim ze zákona náleží. Zůstavitel však může nepominutelného dědice ze zákonných důvodů vydědit a vyloučit jej tak z jeho práva na povinný díl.
Když nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti, nastane zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části. Občanský zákoník stanoví šest dědických tříd, které přicházejí postupně v úvahu. Podle první dědické třídy dědí zůstavitelův manžel a děti (není-li jich, pak jejich potomci). Pokud nejsou žádní dědicové z první dědické třídy, nastupují dědicové z druhé dědické třídy a tak dále. Nově jsou do okruhu zákonných dědiců zařazeni zůstavitelovi „praprarodiče“ nebo sestřenice a bratranci. Nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadne dědictví státu jako tzv. odúmrť.
Pozůstalost tvoří veškeré jmění, které zůstavitel zanechal v okamžiku své smrti. Na dědice tak přechází nejenom majetek, ale i dluhy zůstavitele. Uplatní-li dědic v průběhu řízení o pozůstalosti tzv. výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele pouze do výše ceny nabytého dědictví. Pokud by dědic výhradu soupisu neuplatnil, nebo pokud se ukáže, že při soupisu nějaký majetek úmyslně zatajil, bude povinen hradit dluhy v plné výši.
Každý dědic je oprávněn po smrti zůstavitele dědictví odmítnout výslovným prohlášením vůči soudu. Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o pozůstalosti vzdát ve prospěch jiného dědice. Dědického práva se také lze zříci již předem, a to smlouvou se zůstavitelem. Smlouvu o zřeknutí se dědického práva musí sepsat notář formou notářského zápisu.
Účelem řízení o pozůstalosti je potvrdit dědicům, co z pozůstalosti nabyli. V případě, že zůstavitel zanechal pořízení pro případ smrti, musí být zajištěno splnění toho, co nařídil. Uvede-li zůstavitel v závěti pokyn, jak má být jeho pozůstalost rozdělena, je nutné respektovat jeho vůli a dědicové ani soud ji nejsou oprávněni měnit.
Pořízení pro případ smrti:
Pořízeními pro případ smrti jsou dědická smlouva, závěť a dovětek. V širším slova smyslu sem můžeme zařadit i prohlášení o vydědění a povolání vykonavatele závěti či správce pozůstalosti.
Pořídí-li zůstavitel pro případ své smrti v době, kdy je v péči zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby (např. v nemocnici), a povolá-li za dědice osobu, která v tomto zařízení pracuje (např. lékaře, zdravotní sestru), musí se tak stát závětí sepsanou notářem ve formě notářského zápisu, jiné pořízení by bylo neplatné.
1. Závěť
Sepsáním závěti může zůstavitel pro případ své smrti vyřešit své majetkové záležitosti a předejít tak následným majetkovým sporům mezi dědici. Zejména osoby, které nemají manžele nebo děti, by měly být informovány o tom, kdo po nich bude ze zákona dědit, a případně zvážit, zda nesepsat závěť.
Zůstavitel může uvést v závěti tzv. vedlejší doložku, čili podmínku, doložení času nebo příkaz, nikoli však jakoukoli. Nepřihlíží se totiž k vedlejší doložce, která směřuje ke zřejmému obtěžování dědice, která odporuje veřejnému pořádku, která je nesrozumitelná a dále k vedlejší doložce zakazující nebo přikazující uzavření manželství, či setrvání v něm. V konkrétních případech se mohou vyskytnout nejrůznější vedlejší doložky - aby se syn stal dědicem, až dostuduje vysokou školu, aby pozůstalost připadla manželce pouze do doby, než se znovu vdá, aby se dědic postaral o zůstavitelova psa apod. Nad tím, aby byly vedlejší doložky ustanovené v závěti skutečně plněny, vykonává dohled vykonavatel závěti (viz 5. Povolání vykonavatele závěti).
Zůstavitel je oprávněn ustanovit dědici náhradníka pro případ, že dědic dědictví nenabude. Jedná se o případ tzv. obecného náhradnictví. Také náhradníkům může zůstavitel povolat postupně další náhradníky.
Dalším případem náhradnictví je tzv. svěřenské náhradnictví, které umožňuje zůstaviteli povolat za dědice určitou osobu (předního dědice) a současně určit, komu pozůstalost připadne po smrti tohoto dědice (následný dědic).
U závěti není forma notářského zápisu povinná. Pokud však závěť sepíše notář, je nejvyšší možnou mírou zaručeno, že pozůstalost bude skutečně podle vůle pořizovatele projednána. Originál závěti sepsané notářem totiž zůstává bezpečně uložen u notáře a údaj, že závěť byla sepsána, musí notář zapsat do Evidence právních jednání pro případ smrti vedené Notářskou komorou České republiky. V této evidenci jsou kromě závětí evidované také dědické smlouvy, smlouvy o zřeknutí se dědického práva nebo povolání správce pozůstalosti.
2. Dědická smlouva
Dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá. Jedná se o dvoustranné právní jednání, z čehož vyplývá, že ji zůstavitel nemůže jednostranně zrušit, změnit či nahradit jinou, tak jak je to připuštěno u závěti. Dědická smlouva musí být sepsána u notáře, vyžaduje totiž formu notářského zápisu.
3. Dovětek
Dovětkem se na rozdíl od závěti a dědické smlouvy neustanovuje dědic, ale činí se jiná opatření – zřizuje se odkaz, dědic či odkazovník se zatíží příkazem, omezí podmínkou apod.
Odkaz zůstavitel zřídí tak, že v pořízení pro případ smrti (zpravidla právě v dovětku) nařídí určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu. Pokud má někdo dostat z pozůstalosti jednotlivou věc, nejedná se o dědictví, ale o odkaz a osoba oprávněná z odkazu se označuje jako odkazovník. Odkazovník není dědicem, a proto není účastníkem řízení o pozůstalosti. Odkazovník je v postavení věřitele vůči dědici a své právo může uplatnit mimo řízení o pozůstalosti. Odkazovník se na rozdíl od dědice nepodílí na úhradě zůstavitelových dluhů.
4. Prohlášení o vydědění
Pokud zůstavitel nechce, aby po něm dědil jeho potomek (tzv. nepominutelný dědic) a jsou-li pro to zákonem stanovené důvody, může sepsat prohlášení o vydědění. Jedná se o sepsání formálně a obsahově náročné listiny a zvláště v tomto případě je vhodné nechat listinu sepsat notářem.
5. Povolání vykonavatele závěti
Zůstavitel může závětí povolat vykonavatele závěti a případně určit, jaké má povinnosti a zda a jak bude odměňován. Vykonavatel dohlíží na náležité splnění poslední vůle, hájí její platnost. Vykonavatel může dávat pokyny správci pozůstalosti, který se jimi musí řídit.
6. Povolání správce pozůstalosti
Správce pozůstalosti má na starost správu majetkovou, po smrti zůstavitele samostatně obstarává záležitosti spojené s děděným majetkem až do vyřízení pozůstalosti. Zejména podnikatelé, kteří vlastní obchodní závod, případně obchodní podíly, by na ustanovení takové osoby neměli zapomínat, neboť tak lze předejít nenahraditelným škodám vyplývajícím ze sporů dědiců. Zákon vyžaduje pro povolání správce pozůstalosti formu notářského zápisu, přičemž všechna potřebná poučení dá při sepisování listiny notář.